Vypoulené oči a hrozivé zuby za oknem aneb Když vás děsí váš domácí mazlíček

Netřeba nikoho strašit, ale nemáte taky občas pocit, že u vás doma žije obluda? Někdy si to uvědomíme pozdě, a už s tím nelze nic udělat. Někteří o tom vědí své.

Už se stmívá a já si nesu z kuchyně svou sklenici vody. Musím přejít přes prostorný obývací pokoj s velkým francouzským oknem. Najednou zaznamenám pohyb, podívám se tím směrem a leknu se, až skoro upustím sklenici. Hledí na mě vypoulené oči. V příšeří se lesknou dva vystrčené spodní tesáky a z nich kape něco lepkavého. Snažím se vzpamatovat z prvotního šoku. Otočím se ke dveřím a vykročím. Pak se ještě ohlédnu. Jak jsem si myslela, obluda zmizela. Pokračuju dveřmi a vejdu do malé chodbičky, abych otevřela vstupní dveře. A je tam zas! Kroutí se jako housenka a čeká, co udělám.

Uslintaná příšera je naše tříletá fenka boxera, která bohužel mnoho krásy nepobrala. Jo, ještě když to bylo štěňátko, to by se nad ní člověk úplně rozplynul. Kouká nevinně, očka jí už sice jdou trošku šejdrem, každé na jinou stranu, ale zoubky ještě pořádně nemá a ta malá slina, když vidí kus šunky, to je přece normální i u hladového člověka.

O pár týdnů později, když rozškube opěradlo křesla, už se nad ní tolik nerozplývám. Beru do ruky plácačku na mouchy. Když to chudák vidí, sklopí vystrašeně uši. Už byla několikrát svědkem toho, jak taková plácačka dokáže rozmašírovat nepříjemný hmyz na padrť. I přes ocásek to umí štípnout, ale panička si naštěstí nikdy nedovolí příliš, ten vraždící nástroj spíš ukazuje jen tak pro výstrahu.

Po pár měsících se ale z roztomilého chlupáčka stane hrozivá obluda s nevkusným předkusem. Spodní čelist jí trčí dopředu, zuby na všechny strany a nejděsivější jsou spodní tesáky. Z těch má skutečně respekt i to zrcadlo u nás na chodbě. Naše příšerka se do něj párkrát podívala a věřte nebo dne, jednoho skutečně nevydrželo a prasklo.

Náš den začíná pokaždé stejně. Po probuzení jdu na chodbu, kde se na mě po otevření dveří nejprve vyvalí nehorázný puch, že i manželovy vyzrálé ponožky pohozené na zemi se dávají na zběsilý úprk. Boxeři mají bohužel trochu citlivější zažívání a nadýmavé prvky k tomu neochvějně patří. Jako obvykle trochu zavrávorám, ale naštěstí nepadnu. Přivítáme se na dobré ráno a pak krakenici vypouštím ven a ještě chvílí větrám. Než odejdu do práce, trochu se projdeme mezi poli. Nepřejte si vidět, když se jí do cesty postaví kočka nebo zajíc. Nastartuje svoje tryskové motory na plné obrátky, objeví se za ní ohnivá čára a . . . nikdy nic nechytne…(kromě klíšťat).

Když přicházím z práce, čeká mě velmi často nějaké překvapení. Před pár dny jsem si na zahradním stolku omylem zapomněla slaměný klobouk. A protože ke každému strašákovi slaměný klobouk odjakživa patří, nejspíš si ho jako správná miss hrůzy chtěla taky vyzkoušet. Asi se o to pokoušela celý den, ale bohužel se moc nezadařilo. Na hlavě jí sice ulpěly kousky slámy, ale jinak byl můj oblíbený módní doplněk rozptýlen po celé zahradě.

To ani nebudu zmiňovat, jak si ošklivka jednou hrozně ráda četla moji knihu, nebo jak si chtěla vyzkoušet kamarádčiny nové pantofle. Jednou se asi dokonce snažila hadicí zalít záhony. Dopadlo to tak, že voda z hadice tekla všemi možnými otvory, jen ne tím, kterým měla. Jindy zase v trávníku objevuju obří jámu. To si nejspíš zase chtěla pokecat se sousedem hrabošem.

„Já ti něco ukážu,“ říkám jí a mávám nad hlavou plácačkou. Opravdu jen mávám a vyhrožuju, aby se nad sebou zamyslela. Náš dědeček, velký milovník psů, mě v takových situacích vždycky rozhořčeně okřikne, div z toho nemá infarkt: „Hergot, neukazuj jí to!“

Takže už ani ukazovat nemůžu, no to jsem dopadla.

Většinu dne si krasavice lebedí na zahradě, ale když se začne stmívat, stoupne si za okno a zírá. Moje první večerní leknutí znamená, že jí mám dát večeři. K jejímu každodennímu zklamaní dostává jen suché granule. Po jakémkoliv jiném jídle by totiž byla ranní dávka puchu nezvladatelná. Ještě ji nechám chvíli hlídat lumpíky, ale jakmile se za oknem objeví podruhé, je jasné, že už by holka chtěla dovnitř. Alespoň jedním okem, které se jí podaří na mě upřít, mi říká, že je venku už nějak moc tma. Ona samozřejmě není žádný strašpytel, jen by nerada v té tmě někoho vylekala k smrti. Tak ji tedy vpustím dovnitř, ať se uvelebí na své chlupaté podložce.

A jdeme spát. Zlodějů se opravdu bát nemusím, ačkoliv zubatice by je přivítala vrtěním ocásku, návštěvy má moc ráda. Já ale vím, že každý zloděj by utekl už s prvním závanem puchu, ani by se nestihl podívat na tesáky. A kdyby se přece jen odvážil vstoupit, uklouzl by hned na první kaluži slin. Takže můžu říct alespoň to, že hlídače máme vzorového.

Toliko k mému životu s obludou. Nutno dodat, že ji všichni bezmezně milujeme a líbí se nám tak, že bychom ji láskou snědli. O tom svědčí i jméno, které jsme jí vybrali. No prostě – Borůvka!