Žena v Brazílii žila se svými dětmi na smetišti. Pak o tom napsala knihu a zbohatla

Chudá a se třemi dětmi na krku. Živila se sběrem a prodejem papíru. Prostřednictvím deníkových zápisů líčí svůj život na okraji společnosti, v té nejchudší části brazilského města Sao Paulo. Podmínky pro živobytí jsou zde stále otřesné.

Carolina Maria de Jesus se narodila v Brazílii jako nemanželské dítě negramotné matce. Dětství neměla moc jednoduché. Do školy chodila pouhé dva roky, dost na to, aby se naučila číst a psát. Jen díky tomu se jí jednou podaří vymanit se z chudoby. Ve třiadvaceti letech, po smrti své matky, se přestěhuje do Sao Paula, kde se zpočátku živí jako služka v domě bohatých, bílých lidí.

Vede při tom docela promiskuitní život, což po nějaké době vede k tomu, že otěhotní. Rodina, pro kterou pracovala, ji propustí a Carolininy kroky vedou do chudinské čtvrti, které v té době v okolí města vznikají. Říká se jim favely – brazilské slumy plné plechových domků, chatrně postavených mezi hromadami odpadků. Vodu lidé čerpají ze společného vodovodu v ulici. Elektřina funguje jen v určitou hodinu.

Tady začíná Carolinina dlouhá, nelehká životní etapa. Útěchou je jí čtení knih, které najde mezi odpadky, a především psaní. Vše, co zažívá, si poctivě zapisuje, nehledě na špatnou gramatiku.

Všechno, co najdu na smetišti, seberu a prodám. Dostala jsem 13 cruzeirů (tj. stará brazilská měna, r. 1955). Uvažuji, že musím koupit chleba, mejdlo a mléko. 13 cruzeirů je málo. Nervózní a vyčerpaná jsem došla domů, to je do svého baráku. Myslím na trudný život, který vedu. Sbírám papír, peru pro dva mládence, celý den jsem na ulici. A pořád jsem švorc. Už dva roky si chci koupit mlejnek na maso. A šicí stroj.

Carolině se postupně narodily tři děti, každé mělo jiného otce. S žádným mužem ale nezůstala. Uživit hladové krky pro ni nebylo vždycky jednoduché, přesto všechno své děti milovala, nikdy je nebila, nesnesla, když se před nimi mluvilo sprostě. Ačkoliv nebyla nijak vzdělaná, ve čtvrti, kde žila, se považovalo za obrovskou vzácnost, když někdo z místních uměl číst a psát. Někteří ji dokonce obviňovali z čarodějnictví, protože jak jinak by se to mohla naučit? Sousedé ji neměli rádi, byla na ně v tomto ohledu až moc chytrá a pokaždé, když jí někdo něco nepěkného provedl, vyhrožovala, že o něm napíše ve své knize.

Přišla si na mé děti stěžovat dona Silvia. Že jsou mé děti špatně vychované. Ale nevidím na dětech vadu. Ani na svých, ani na jejích. Vím, že se dítě nenarodí s rozumem. Mluvím li s dítětem, říkám mu příjemná slova. Otravuje mě, že mi chodí přede dveře kalit mou nepříliš častou vnitřní pohodu. Píšu, i když mě otravujou. Dovedu se opanovat. Do školy jsem chodila jen dva roky, ale snažila jsem si utvořit si chalakter (psáno s chybou, pozn. autora). Jediná věc, která ve favele neexistuje, je solidarita.

Kromě věčného popisování neurvalých sousedů, jejich hádek a rvaček, kterých bývala neustále svědkem, se snažila popisovat i politickou situaci. Stěžovala si na vládní úředníky tak, jako se tomu děje i dnes a v každé zemi. Vinila politiky z toho, že nezabrání chudobě, která se v zemi rozrůstala. Samu sebe si vážila, snažila se dbát na svůj vzhled. Každý den nosila domů vodu z veřejného vodovodu, aby alespoň trochu umyla sebe i děti. Muži o ni stáli a ona se s nimi ochotně stýkala, ale protože ve vztazích kolem sebe viděla jen násilí, neměla v úmyslu hledat si vážnou známost.

Nemám doma mužského. Jen já a děti. Ale chci na sebe dbát. Mým snem je chodit pěkně čisťounká, nosit drahé šaty, bydlet v pohodlném domě, ale není to možné. Nenaříkám si na živnost, kterou provozuju. Sbírám papír už osm let… Nemám prášek na mytí nádobí. Říkám nádobí, ale jsou to plechovky. Kdybych měla mejdlo, šla bych prát. Nejsem špindíra. Jestli chodím špinavá, pak je to důsledek toho, jak život cloumá favelkákem.

Nejhorší byl pro Carolinu a její děti hlad. Hlad byl všudypřítomný a neukojitelný. Občas se stávalo, že nedokázala přes den nic prodat a neměla ani na chleba. Všichni obyvatelé slumu často trpěli nedostatkem jídla a mnozí z nich se nezdráhali přehrabovat se v odpadcích a vytahovat zkažené jídlo, včetně masa. Mnozí z nich se pak nedožili rána, protože se jednoduše otrávili.

Zjistila jsem, že na jatkách polévají odpadky kreolínem, aby z nich faveláci nevytahovali maso a nejedli ho. Nesnídala jsem, šla jsem napůl omámená. Omámení z hladu je horší než omámení z alkoholu. Omámení z alkoholu ponouká ke zpěvu. Ale z hladu dostáváme třesavku. Zjišťuju že je hrozné mít žaludek naplněný vzduchem. Zdá se, že když jsem se narodila, předurčil mě osud k hladu.

Jednoho dne u příležitosti otevření nového hřiště v nedalekém sousedství se Carolina začala dohadovat s některými lidmi, kteří z akce vyháněli děti. Jako obvykle jim vyhrožovala, že o nich napíše ve své knize. Ta věta ale dolétla až k uším novináře, který stál poblíž. Zaujalo ho to a dal se s Carolinou do řeči. Chtěl vědět, o jaké knize to mluvila. Po krátkém přemlouvání ho vzala k sobě domů a ukázala mu své zápisky. Novinář v tom zavětřil příležitost a navrhnul jí, že by jí pomohl knihu vydat.

Redakce na mě velmi zapůsobila. Pan Antonio úřaduje v třetím poschodí. Dal mi něco na čtení, pak mi obstaral oběd. Biftek, brambory a salát. Jídlo mých snů! Jsem v krásném pokoji. Skutečnost je mnohem hezčí než sen Potom jsme šli do redakce a fotografovali mě. Slíbili mi, že zítra vyjdu ve Večerníku. Mám takovou radost! Zdá se mi, že můj život byl samá špína a že ji teď někdo umývá.

Kniha, která poprvé vyšla v roce 1960, zaznamenala veliký úspěch. Po prvním vydání se rychle prodalo 10 000 výtisků, u druhého to bylo 20 000 a po třetím vydání dokonce 50 000 knih. Přeložena byla do více než 10 jazyků a stala se bestselerem dokonce až v Evropě. Carolina si konečně mohla dovolit koupit cihlový dům v luxusní čtvrti. Když opouštěla favelu, srotili se kolem ní všichni sousedé a nadávali jí za to, že zbohatla na jejich bídě a neštěstí. Požadovali proto po ní peníze, ale ona se bránila. Jediné, co chtěla, bylo, aby se svět dozvěděl, jak vypadá život na smetišti a že by s tím stát měl něco udělat.

Ale ani po vydání knihy a přestěhování se do moderní čtvrti, to neměla rodina jednoduché. Noví bohatí sousedé Carolinu a její děti také neměli moc v lásce. Považovali ji za ženu, na které ulpěla špína z favely a která zbohatla jen proto, že měla zkrátka štěstí. Carolinina dcera později uvedla, že matce se postupem času přestal líbit mediální zájem a začala se do sebe více stahovat. Peníze utrácela nerozvážně, koupila odlehlý ranč, kde s dětmi v poklidu žila, ale nový vládní režim začal odsuzovat literaturu, kterou Carolina tvořila. Peníze začaly docházet, Carolinin syn onemocněl a nakonec se museli opět vrátit na smetiště.

Ukázalo se, že všechno byl jen sen, který se sice na krátkou dobu stal skutečností, ale pro nezkušenou a málo vzdělanou ženu, která neznala jiný než nuzný život, nemohla mít pohádka příliš dlouhého trvání. Zemřela na selhání ledvin v roce 1977 v chudobě. To, o co se snažila, se jí bohužel nepodařilo. Doufala, že vláda se o chudé postará a že favely se stanou jen hořkou minulostí.

Přesto je do dnešních dnů její kniha neocenitelnou připomínkou toho, jak chutná život na okraji společnosti, na tom nejhlubším dně lidské existence.

Život je jako kniha. Teprve až dočteme, dozvíme se, co v ní bylo. A na konci života víme, jak náš život proběhl. Ten můj byl až dosud temný. Temná je má pleť, temné je místo, kde žiju…

Zdroj: Kniha Smetiště, Carolina Maria de Jesus