Život královny nebyla jen procházka růžovou zahradou. Hlavním úkolem panovnice bylo rodit děti, očekávala se bezmezná oddanost manželi

Přichází čas pohádek a s ním i touha malých (a možná i velkých) holčiček proměnit se v princezny. V minulosti to však princezny, královny a císařovny neměly zdaleka tak růžové, jak to vypadá v pohádkách. Život královny spočíval v plnění několika nelehkých úkolů

Sňatky z rozumu

Jestli si pohádky něco berou ze skutečného života princezen, pak je to námět politických sňatků bez lásky. Princezny a šlechtičny se velmi často vdávaly za muže, které ani nikdy neviděly. Navíc jim často bylo jen velmi málo let – taková Blanka z Valois se za Karla IV. vdala v pouhých sedmi letech!

Manželé princezen navíc někdy byli o celé dekády starší: když zůstaneme u Karla IV., tak v době, kdy se ženil s Alžbětou Pomořanskou, bylo jemu 47 let a jí pouhých 16!

Hlavně roď syny!

Nejzásadnějším úkolem královny bylo porodit králi dědice a následovníky. Dcery se hodily pro další diplomatické sňatky, ale v zásadě šlo hlavně o syny, kteří mohli podědit trůn a převzít po otci moc.

Pokud se páru nedařilo počít dítě, přičítala se vina ženě. I narození dcerky místo vytouženého syna byla vina královny! A mnohé středověké ženy za tento mýtus platily velmi tvrdou daň. Stačí si vzpomenout třeba na nešťastné ženy Jindřicha VIII., které král s ostudou zapuzoval nebo je nechával rovnou popravovat, když mu nedaly syna, po kterém toužil! Pouhé nepřivedení mužského potomka na svět tak mohlo stát samotný život královny.

Život královny byl o velkých nárocích

I dnešní ženy mají občas pocit, že se na ně kladou naprosto protichůdné nároky, kterým nemohou vyhovět, i kdyby se rozkrájely.

Co teprve měla říkat středověká královna? Musela být krásná, ale ne moc, aby nepůsobila vyzývavě a hříšně. Musela být vzdělaná, ale nesměla svou inteligenci dávat najevo, aby nezastiňovala muže. Musel být reprezentativní, ale důraz se kladl také na skromnost.

Od královny se samozřejmě očekávalo, že bude zbožná. O plodnosti už jsme mluvili. Důležitá byla také poslušnost a podřízenost vůči manželovi.

Zkrátka a dobře, taková královna musela být vysloveně superžena.

Nevyhovuješ? Čeká tě těžký osud

Úlohou ženy ve středověku bylo rodit děti, jenže šlo zároveň o velmi nebezpečný úkol. Ženy při porodu často umíraly, a splnění tohoto poslání je tedy stálo život. Tento osud se nevyhýbal ani šlechtičnám a královnám, ačkoli měly lepší lékařskou péči než ženy z lidu. Při porodu například zemřela královna Anna Svídnická.

Nešlo však jen o strach o život. Královny, které neodpovídaly ideálům a požadavkům, se potýkaly s mnoha dalšími problémy. Annu Klévskou Jindřich VIII. Anglický zostudil a okamžitě se s ní rozvedl, protože se mu zdála příliš ošklivá. Eleonora Akvitánská, o které si ještě povíme, strávila mnoho let svého života ve vězení, protože vedla vzpouru proti svému manželovi.

Řada princezen či šlechtičen byla zavřena do kláštera, kde musely dožít svůj život v odříkání a zapomnění.

Zatímco královna nesměla vzbudit ani náznak podezření, že je králi nevěrná, její manžel mohl mít milenek, kolik chtěl – a třeba na francouzském dvoře se ujal dokonce titul oficiální královy metresy, která mohla mít i větší vliv než samotná královna. Život královny nebyl tak ideální, jak bychom si mohli představovat.

Ženy, které našly sílu dělat si věci po svém

Přestože středověk nedával ženám příliš mnoho prostoru k realizaci, našly se takové, které si zkrátka prosadily svou – anebo měly štěstí na dobré okolnosti.

Francouzská a později anglická královna Eleonora Akvitánská proslula svou vzpurnou povahou a téměř celý život si dělala, co sama uznala za vhodné. S francouzským králem vyrazila na křížovou výpravu a pak se s ním rozvedla, aby si mohla vzít mladého a divokého normanského vévodu, jenž se později stal anglickým králem. Nakonec se proti němu spolčila s jeho vlastními syny a vedla proti němu válku.

Některé královny se stávaly regentkami vládnoucími za své nezletilé syny, další zase uměly intrikovat a vést politiku svého státu. A samozřejmě tu máme i příklady královen, které usedly na trůn ne jako manželky krále, ale jako panovnice: nejzářnějšími příklady jsou Alžběta I. Tudorovna nebo později rakouská arcivévodkyně Marie Terezie.

Zdroj: memento-historia.cz; stoplusjednicka.cz